Jednorázové

Vlastizrádkyně

12. listopadu 2013 v 20:36 | Amélia van Raarová
Dneska si dáme něco "literárního".
V jednom z mých poslední článků (to znamená, článek, který jsem publikovala asi tak před půl rokem, ehm...) jsem vám slibovala, že přidám slohovku, kterou jsme měli za úkol napsat do školy, ale mně se ten výsledek nakonec natolik zalíbil, že jsem se rozhodla to dát na odiv světu. Ne, že bych tvrdila, jak je ta povídka super, boží, dokonalá, se super nápadem, zvláštní zápletkou... Ne, to ne, já jsem na ni jen pyšná. :)
Slohovka byla na téma "Jako blesk z čistého nebe", ale berte to s nadhledem, sami poznáte, že s tímto slovním spojením to nemá nic moc společného...
Tak snad abychom začali. Je to docela dlouhé, a já to rozdělovat na vícero částí nechci, protože by to ztratilo pointu, a není to psaný jako "kapitolovka", čili by v jednotlivých částech na konci nebylo to potřebné nápětí.
(Abyste rozuměli, v tomto úvodu jsem se snažila ze všech stran si svůj výtvor obhájit, před tím, než vám ho vůbec dám přečíst.)
Určitě mi do komentářů napište názor na ni, moc ráda bych věděla, co si o ní myslí okolí.

Procitnout

16. března 2013 v 12:45 | Amélia van Raarová
V zajetí utopie. Usnout uprostřed hororu, myšlenkami daleko od povrchního světa. Přenést se přes konflikty a žít vedle krvelačného zvířete. Nadechnout, vydechnout.
V hlubině. Zbytky vzduchu držíc v plicích, svíjet se a přitom ani nemrknout. Tiché šedavé slunce tam, nad hladinou. Svítí na osudy lidí, jež byly zbaveny života. Uprostřed stereotypu, miliardy bušících srdcí, bojujících o každý kousek půdy, ve snaze zajistit si pocit důležitosti.

Tohle je romantika?

4. prosince 2012 v 17:30 | Amélia van Raarová
Po delší době jednorázovka, poněkud delší, na téma "Romantika". Pojala jsem to trochu jinak, ale snad se vám to bude líbit... :)

"Hej, Liz!"
Zmateně jsem otočila hlavu. A pak se mi podlomila kolena. To je on! Josh Bark, idol všech osmaček! Málem jsem zaječela.
Přikráčel ke mně. "Jsi to ty, viď? Liz, Liz Parkerová?"
Přikývla jsem.
"Aha. No, víš, jak jsme spolu chodili..."
"Cože?" Že bych chodila s Joshem? Výdyť o mne ani nezavadil pohledem!
"Ale ne!" vyhrkl Josh, jakoby pro něj snad tahle pedstava byla nějak nechutná. "Ale chodili jsme spolu na karate, vzpomínáš?"
Karate? Copak já někdy chodila na...
"No jasně! Už vím! Bylo mi devět, co?" zasměju se nervózně.
"No, víš... Je to dost blbý, předtm jsem si tě nikdy nevšiml, ale... Nechceš si někdy někam..."
"CHCI!" vykřikla jsem a celá třídě se na mne otočila.
Josh se nervózně usmál. "Tak fajn, tak co třeba hned dneska v osm u..."
"Jo, jasně!" zazubila jsem se.
"Počkej, vždyť nevíš, kam jdem."
"No, ale tuším... Chtěl jsi mě vzít... Do kavárny? A potom do kina?"
"Ehm... Tak třeba," mrkl na mne a pak odkráčel se svou partou.

Má jediná naděje...

18. listopadu 2012 v 16:32 | Amélia van Raarová
Další drobet depresivní povídka na "Naději"... Když ono mi právě tohle jde a baví mne to... Tak to snad přežijete, příští téma "Romantika" bude pozitivní (možná... :D)

Mnoho dětí mého věku by mohlo s klidem říct, že něco vlastní. Panenku, autíčko, stavebnici, knížku, pastelky, skicák, postel, pokoj, oblečení, rodinu, jídlo, štěstí, naději. Co ale máme my, když ne pláč, tmu, šlichtu a šedou budovu zvanou "dětský domov"?

Opravdu jsem hloupá, mami?

16. listopadu 2012 v 20:47 | Amélia van Raarová
Opět článek na vaše témata. Tentokrát to byla "Hloupost" od Em Age. Asi vám ani nemusím odtajňovat, co je to za tip povídky. Samozřejmě, že tragická. Smutná. Ale já si za tím stojím...

Kráčet v noci při dešti, na místě, kde nesvítí jediná lampa, kde máte možnost poznat, co je to "tma jako v pytli". Jenom cítíte, jak vám kapky deště stékají po tvářích a máčí vám vlasy. Ruce vám mrznou, na sobě máte jen mikinu a v duši? Tam se najde místo jen pro strach.
Máma by mi řekla, že je to hloupost. Že je hloupost chodit sem, do těch nejtemnějších zákoutí, napospas osudu. Asi jsem hloupá. No co. Furt lepší, než být týraná.
Ne. Žádný vtip. Myslím to vážně. Vážně jsem týraná.

To, co člověk nikdy nepochopí...

28. října 2012 v 21:46 | Amélia van Raarová
Pozdě, ale přece...
Na TT moc nepíšu, ale na tohle mne napadla (dle mého názoru) docela dobrá povídka...
Tak si to přečtěte, a posuďte...

"Mamíí! Je tady táta!"
"Ale zlatíčko, co to povídáš." Aniž by zvedla dvaadvacetiletá maminka Alžběta oči od mísy se zálivkou na zeleninový salát, byla naprosto přesvědčená o tom, že její pětiletá Jituška si (jako to dělávala často) prostě a jednoduše vymýšlí. Vždyť kvůli tomu jí včera volali i ze školky! Jak se Bětka styděla, když jí učitelka kárala jako malé dítě, jak si její dcera vymýšlí, že mají vlastní limuzínu a bydlí v Hollywoodu. Jakoby snad byla ona ta špatná matka, která vypráví dítěti nesmysly. S touhle rolí se však nehodlala smířit.

Něco + očekávaná odpověď

23. října 2012 v 15:04 | Amélia van Raarová
Jen mne něco napadlo... :))
Mám tu pro vás záludnou povídku - lépe řečeno dialog. Po přečtení jistě pochopíte, co je na něm záludného...
Otázka pro vás - O jaké věci že se to mluví?
Upozorňuji, že ani já zatím nevím, o čem že se to přesně mluví... Ten, kdo mi poskytne inspiraci nějakou vtipnou, pěknou odpovědí v komentářích, si ode mne zaslouží poklonu a... Dejme tomu... Dobrý pocit z toho, že mne inspiroval? :D Nějaké "jmenovky, oddělovače, ikonky" či jiné graficky založené ozdůbky jakožto odměny ode mne nečekejte! Prostě, kdo odpoví a mně se odpověď zalíbí, bude rád, že je rád... :D I když, možná taková "protekce" alias reklama by se vyskytnout mohla... Sama ještě nevím, nechte se překvapit ;)

Královnou své země

25. března 2012 v 13:49 | Amélia van Raarová
Jednorázová povídka na téma "Moje země". Abych řekla pravdu, byla jsem z tohoto tématu moc šťastná, a nakonec mě napadlo jen tohle :-) Snad se vám to bude líbit...

Nevyhraju, nedohraju

15. března 2012 v 15:03 | Amélia van Raarová
Rubrika na TT tu nebude - články budu dávat do příběhů či názorů.
A tento příběh je na Téma týdne - "Hra na pravdu."
A ještě upozornění - příběh je depresivní, nevhodné pro slabé povahy.
 
 

Reklama