Vlastizrádkyně

12. listopadu 2013 v 20:36 | Amélia van Raarová |  Jednorázové
Dneska si dáme něco "literárního".
V jednom z mých poslední článků (to znamená, článek, který jsem publikovala asi tak před půl rokem, ehm...) jsem vám slibovala, že přidám slohovku, kterou jsme měli za úkol napsat do školy, ale mně se ten výsledek nakonec natolik zalíbil, že jsem se rozhodla to dát na odiv světu. Ne, že bych tvrdila, jak je ta povídka super, boží, dokonalá, se super nápadem, zvláštní zápletkou... Ne, to ne, já jsem na ni jen pyšná. :)
Slohovka byla na téma "Jako blesk z čistého nebe", ale berte to s nadhledem, sami poznáte, že s tímto slovním spojením to nemá nic moc společného...
Tak snad abychom začali. Je to docela dlouhé, a já to rozdělovat na vícero částí nechci, protože by to ztratilo pointu, a není to psaný jako "kapitolovka", čili by v jednotlivých částech na konci nebylo to potřebné nápětí.
(Abyste rozuměli, v tomto úvodu jsem se snažila ze všech stran si svůj výtvor obhájit, před tím, než vám ho vůbec dám přečíst.)
Určitě mi do komentářů napište názor na ni, moc ráda bych věděla, co si o ní myslí okolí.

Rozběhla jsem se za roh. Před očima se mi mihly černé uniformy. Mozek šeptal jen jediný pokyn: "Pryč, pryč, pryč…"
Otočila jsem se a běžela dál. Srdce mi bušilo jako o závod. Nevnímala jsem rozpálený asfalt, co mě pálil do bosých nohou, nevnímala jsem auta, co mě míjela, vnímala jsem jen křik, jak provolávaly moje jméno, jak nabíjely zbraně, s cílem zastrašit mě. S každým krokem má odvaha slábla. Dech už mi nestačil. Ale stejně jsem běžela dál. Musela jsem.

Malá zapadlá ulička. Bezmyšlenkovitě jsem zatočila. Byl tu stín, s trochou štěstí by si mě nemuseli všimnout, ale já už dávno poznala, že štěstí je k ničemu. A tak jsem doběhla na konec, otevřela dveře jakéhosi starého antikvariátu a vklouzla dovnitř.
Rozhlédla jsem se. Ticho. Slyšela jsem jen své vlastní srdce. Shánět se po někom by bylo moc riskantní. Co kdyby slyšeli můj hlas?
Unaveně jsem sklouzla na podlahu. Kolem mě bylo pár regálů se zaprášenými starými knihami. Svítilo tu jen slabé světlo, atmosféra byla uspávající. Ale já jsem nemohla ani na sekundu zavřít oči. Ještě jsem nebyla v bezpečí.

Jmenuju se Sylvia Soukupová. Narodila jsem se 3. dubna roku 2128. V nesprávné době, na nesprávném místě.
Narodila jsem se významnému politikovi, který patřil do strany říkající si PLB - strany Pro Lepší Budoucnost. V době mého narození se tato strana dostávala k moci.
Měla jsem šťastné dětství. V mých šesti letech se strana PLB ujala moci nad celou Českou Republikou, a táta, jelikož patřil mezi hlavní představitele této strany, neočekávaně zbohatl. Bydleli jsme v rodinném domě, měla jsem vždy vše, na co jsem si ukázala prstem, nejnovější oblečení, hračky a elektroniku.
Ale čím jsem byla starší, tím víc mi na tom něco nehrálo. Strana PLB se totiž ukázala jako svěrací kazajka českého národa. Její filosofií bylo, že každý, kdo jde s davem, se bude mít vždy dobře. Jakmile jste ale vybočili, začali jste bojovat o holý život.
Potlačila se kreativita, zakázaly se výstavy a divadla, jakákoli tvůrčí činnost byla trestána. Každý chodil ve stejném oblečení, bavil se o stejných věcech, učil se stejným dovednostem.
Krom vládnoucích pracovali všichni na rozvoji země. Supermarkety se zrušily, k zakoupení byly pouze balíčky s potravinami přesně na jméno, a lidé, kteří dříve pracovali jako prodavači, se náhle stali, jako drtivá většina ostatních, dělníky. Stavěli nové budovy pro stranu, upravovali silnice, anebo pracovaly přímo pro členy strany - dělali jim zahradníky, myli jim auta a vařili kávu.

S každým novým zákonem a nařízením se kazajka stahovala čím dál víc, až nakonec mohli být lidé rádi, že vůbec žijí.
Docházelo k hromadným popravám, lidé, kteří se nepodrobili, byli okamžité usmrceni.

Patnáct let se mi úspěšně dařilo jít s režimem. Jít s davem.
Ale tenkrát, přesně na den mých patnáctých narozenin, se ve mně něco pohnulo, a já najednou viděla, co se děje. Že je něco v nepořádku.
A tak jsem s tím začala bojovat.

Shromáždila jsem kolem sebe partu lidí s talentem, který u nich byl odmalička potlačován. Založila jsem tajné sdružení, a pojmenovala jsem ho NSD - Nejdeme s dobou.
Tiskly jsme letáky a házeli je lidem do schránek, nabádali je, aby si uvědomili, jaký jejich život dosud byl, jak se měli jejich prapředci, a jak by se mohli mít oni, kdyby měli tu sílu něco změnit.
Pořádali jsme tajná shromáždění v odlehlých lesích, domlouvali se na strategiích a v nostalgických chvilkách si mapovali šťastný život.
Připravovali jsme program "Smrt PLB", sháněli tajně lidi a plánovali atentáty.
Vše vycházelo.
Bylo nás stále víc.
Měli jsme slušnou šanci je porazit…
Ale ne všichni mají tu sílu nejít s dobou.

Jednoho večera se ale všechno změnilo. Na naší schůzi poblíž skládky na okraji Prahy, na nás vlítli policisté. Někdo nás prásknul.
Nebylo potřeba zjišťovat, kdo to byl. Teď šlo hlavně o to, zachránit si život.

A tak jsme se stali uprchlíky. Postupně se většina lidí opět přidala k PLB, nevydrželi nátlak a vrátili se k davu. Vzápětí se stali tajnými špehy na dopadení hlavních pachatelů - a na prvním místě jsem byla já.
Rozdělili jsme se. Vše, co nás jsme měli od začátku společné, se rozplynulo, všechny vazby se zpřetrhaly a my začali žít každý sám za sebe.
Nepodávali si o sobě zprávy, jak komu je, kdo žije a kdo ne. Stali jsme se sobci, co si chtěli zachránit vlastní kejhák a kašlali na ostatní.
Honičky s policií a nedůvěra se staly mým denním chlebem. Skrývala jsem se, a zároveň se snažila všechno obnovit. Naději, kterou jsem měla, a která se dávno rozplynula.

A tak jsem se dostala sem. Do starého antikvariátu.
Opatrně jsem se zvedla. Nohy jsem měla ztuhlé, a chodidla popálená, ale nemohla jsem zůstat.
Přikrčila jsem se a otevřela dveře. Dvěma tichými kroky jsem se ocitla venku.

"Máme ji! Sylvia Soukupová! Přímo tady!"
Zastavilo se mi srdce. Kolem mě byla jen záplava černi. Mají mě.
Polkla jsem. Několik policistů nabylo zbraně. Do očí mi vhrkly slzy. Byla jsem připravená už na to poslední. Jen na tu kulku, která měla vše skončit.
Když v tu…
"Tati!" vykřikla jsem. Ano, byl to on! Jako blesk z čistého nebe. Neviděla jsem ho přes čtyři roky. Trochu zestárl, vlasy už měl prošedivělé, ale pořád to byl on. Stál vedle jednoho policisty. Ale co tu dělal? Poslali ho z vlády? Ale i kdyby… Je to táta! Můj táta! Zachrání mě!
"Tati, to jsem já! Já, Sylvie! Tvoje dcera! Pamatuješ si mě?"
Rozběhla jsem se k němu. "Stůj!" zařval někdo ze směsice černé.
"Ale… Tati! To jsem já! Prosím,zachraň mě!"
Táta se na mě podíval. V jeho očích jsem viděla, jak se rozvzpomíná na ty úžasné chvíle, jak mě bral na koně a do parků, jak mi četl pohádky, jak jsme se spolu smáli. A teď? Teď to mohlo být zase všechno stejné!
"Tati! Vrátím se domů! Můžeme si zase společně číst a smát se a…"
Hlas se mi vytratil. "Tati?" znejistěla jsem.
"Co máme udělat? Zabít?" obrátil se jeden muž v uniformě na tátu.
"Tati, to přece nemůžeš! Jsem tvoje dcera!" vykřikla jsem.
"Ty? Ty nejsi moje dcera. Jsi vlastizrádkyně," procedil mezi zuby.
"Ale já… Tati…" šeptla jsem naprázdno.
Pronikavě se mi podíval do očí a pak zašeptal to jedno jediné slovo. Poslední slovo, které mi kdy řekl.

"Palte."

Amélia van Raarová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 12. listopadu 2013 v 21:00 | Reagovat

Máš to moc hezky napsaný. Napínavě, i ten konec se ti povedl. Učitelka musela být nadšená (nevěřila bys, co všechno jsou lidi schopní vydávat za slohovky:D). Ale sci-fi o budoucnosti úplně nemusím, většinou mi to připadá všechno stejný. (Noo, možná mě to trochu i děsí:D).

2 Kariol Kariol | Web | 12. listopadu 2013 v 21:40 | Reagovat

I když jsi varovala, že to s tématem moc nesouvisí, mě konec opravdu zasáhl jako blesk z čistého nebe...
Krásné, krásně zvláštní, zvláštně typické, typicky tvé. :)

3 Insidious Insidious | Web | 16. listopadu 2013 v 16:49 | Reagovat

Jůůů konečně něco pro mě. :3 Takové povídky mám ráda. :3 Mohla bys něco takového psát ještě? :D Byla bych ráda :333

4 DK DK | Web | 1. prosince 2013 v 14:02 | Reagovat

Moc se ti to povedlo. Fakticky, za zveřejnění té slohovky ti děkuji. :-)

5 zuzka ch. zuzka ch. | 8. prosince 2013 v 17:43 | Reagovat

Nádherné :-). Moc pěkné :-)

6 Em Zet Em Zet | Web | 11. února 2014 v 18:07 | Reagovat

Hrozně moc mi to připomíná 1984 od George Orwella. :D :) Je to ale pěkné!

7 sarush ef sarush ef | Web | 16. února 2014 v 15:07 | Reagovat

Tak tohle je výborný. Nejsem moc na tenhle žánr, ale píšeš výborně.

8 Nika Nika | Web | 4. srpna 2015 v 23:16 | Reagovat

moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama