Jen drobet negativní...

9. listopadu 2013 v 13:02 | Amélia van Raarová |  Můj názor..?
Asi by se slušelo napsat něco o tom, co se za ty zhruba čtyři měsíce událo.
Co se změnilo, co jsem dělala, jak jsem se měla...
Nebudu tu psát, že jsem se měla skvěle, báječně, prázdniny jsem si užila, potkala spoustu nových lidí, podívala se na spoustu míst...
Je to takový klišé. Nemám to ráda. Je to tak obecný, až je to falešný.

Ne, že bych se topila v depresích. Skrz prázdniny jsem se opravdu měla skvěle. Vlastně se pořád mám skvěle.
Jen si stále víc uvědomuju, jak doplácím na to, že jsem jiná.

V našem kolektivu se v poslední době objevují jisté zádrhely. Většinou je to jen má paranoia (že se se mnou ty holky nechtějí bavit, že mají tu druhou radši, že si se mnou chtějí sednout až ve chvíli, kdy zjistí, že osoba, která s nimi sedí normálně, už sedí s někým jiným), ale uvnitř mého já, tam v tom osamělém koutku, je to můj jediný materiál, ze kterého čerpám.
Vím, jak moc dětinské je si vůbec jen stěžovat na něco takového. Nejsem ve školce. Jsem na gymplu.

Ale co? Když se ony můžou povrchně překřikovat a furt si jen stěžovat, že nemají nový mobil (i přesto, že měly normální smartphone, třískaly s ním o zem a teď se diví, že jim nefunguje zvuk, pak že se ten mobil kompletně rozbije a ony dostanou tlačítkovou Nokii a hrozně si stěžují), proč bych se já nemohla utápět v tom, že tu opět není ani jediná holka, která touží po to, co já (neboli mít "tu jednu nejlepší kamarádku", se kterou opravdu sedíte na všechno a sdílíte spolu ty největší tajemství). Ne, že by neexistovala kamarádka, které můžu říct všechno. Ale když je sdělování těchto tajemství na bázi chatů na Skypu, a ve škole si s vámi nesedne ani na jeden předmět, ani se s váma tolik nebaví...
Ach jo.
Asi jste zděšeni, co se to ze mě stalo. Asi vám přijdu povrchní (stejně, jako ony občas přijdou mě) a naivní, ale mně opravdu záleží na věcech, o kterých tu teď píšu.
Pravidelně brečím, když se o tom bavím s mámou. Opakovaně zjišťuji, že by bylo nejlepší, mít kolem sebe ochranu, díky níž by na mě nedoléhaly všechny tyhle pocity.
Bavím se s nimi tak, jak to umím. Ale stejně mi pak přijde, že když se o něčem baví o přestávkách, tak je to hrozná blbost. Že všechno, co řeknou bych mohla vyvrátit. Protože tomu nerozumí. Vůbec neví, o čem mluví.
Někdy se za to nenávidím, jindy se přímo vyžívám v tom, že to cítím. Když jsem opravdu naštvaná, chrlím to mámě jedno po druhém, a ona sama se pak diví, proč se s nima vůbec bavím, když o nich stejně pořád říkám jen něco negativního.

Ne, mami. Já je mám ráda. Jen se ti svěřuji pouze s tím negativním, co cítím a co mi na nich vadí, ne s tím pozitivním.


Ani bych se nedivila, kdyby mě za to někdo odsoudil. Je to jedna z těch špatných stránek mé duše, nesvěřuji se s tím nikomu, koho se to týká. Tohle ví jen máma, která je pro mne největší podporou snad úplně ve všem. A teď to víte vy.
Je to absurdní, že nechci, aby to někdo věděl, a přitom to za chvíli hodlám publikovat na veřejnou stránku, kde se o tom můžou dočíst všichni.
Ale nikdo o tomhle blogu neví. Minimálně ne ze třídy.
Tak proč se vlastně bránit? Proč se omlouvat za to, že si tady vylívám srdce a kydám hnůj na ty, se kterými se pak ve třídě bavím?
Já jsem ale neřekla, že je nemám ráda. Naopak. Ale s tímhle se taky musím někomu svěřit.
Berte to ode mě jako obrovskou důvěru ve vás.
Nikomu jinému bych to už takhle napsat nedokázala.
Bojím se, že by to nikdo nepochopil. Obzvláště, kdybych to napsala někomu ze třídy.
Nepochopily by, že na ně nejsem naštvaná. Že mi na nich záleží.
Ale ony se taky pomlouvají. Ony to mezi sebou šíří.
Já si to nechávám pro sebe, nebo to minimálně sdílím s lidmi, kterých se to netýká.
A v tom je, dle mého, velkej rozdíl.


Dobrá ironie osudu. Chtěla jsem psát o tom, jak jsem ráda, že zase píšu článek na blog a pak jsem vám sem chtěla dát jednu písničku, kterou jsem složila, a které je (překvapivě) o něm...
Tak někdy příště.

Amélia van Raarová
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kariol Kariol | Web | 10. listopadu 2013 v 9:35 | Reagovat

Jsem ráda, žes zase zavítala k blogu. Sice trochu smutným článkem, ale vím, co prožíváš.
Dívčí kolektivy jsou zvláštní. Ti, se kterými jsem se bavila v primě, už v mém světě nejbližšího přátelství dávno nejsou a s těmi, se kterými jsem se nebavila, teď sdílím třeba lavici. Ale naučila jsem se to ignorovat. Mám mezi mými spolužačkami kamarádky, ale vím, že nikdy nebudou nejlepší. Protože mě nikdy nepochopí. Mou nejlepší kamarádkou je osoba vzdálená přes polovinu České republiky... :)
Drž se!

2 Enitas Enitas | Web | 10. listopadu 2013 v 11:33 | Reagovat

Lidi jsou prostě zvláštní. Nikdy nevíš, co se jim honí v hlavě. A každej pomlouvá, i když třeba nechce. Kolikrát se neudržíš. Ale.. nevím, je potřeba snažit se je pochopit. To jejich chování. Každej je prostě jinej a má ke svýmu chování nějakej důvod. Ale je supr, že se můžeš se vším svěřit mamce.

3 Em Zet Em Zet | Web | 11. listopadu 2013 v 20:12 | Reagovat

Ach jo, přesně vím, že cítíš ohledně těch lidí ve třídě. Já jsem si naštěstí našla jednu kamarádku ve třídě, se kterou sedím, se kterou si píšu na Skypu a jsme k sobě fér a ne falešné jako ostatní pipiny ve třídě. Vůbec si jich nevšímej, Darji, jsou to prostě diliny, co potřebují dospět.

4 Insidious Insidious | Web | 16. listopadu 2013 v 16:39 | Reagovat

Juj. To už je fakt dlouho, co jsi tu nebyla.
Život je těžký... lidi jsou hnusný vypatlanci... jen někteří jsou normální.
Já jsem se z těhle sraček už konečně dostala. Lidi ve třídě se semnou baví a já se bavím s nimi. Lidi v naší třídě nejsou zase až takový sivně... jak jsem si před rokem myslela.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama