Listopad 2013

Vlastizrádkyně

12. listopadu 2013 v 20:36 | Amélia van Raarová |  Jednorázové
Dneska si dáme něco "literárního".
V jednom z mých poslední článků (to znamená, článek, který jsem publikovala asi tak před půl rokem, ehm...) jsem vám slibovala, že přidám slohovku, kterou jsme měli za úkol napsat do školy, ale mně se ten výsledek nakonec natolik zalíbil, že jsem se rozhodla to dát na odiv světu. Ne, že bych tvrdila, jak je ta povídka super, boží, dokonalá, se super nápadem, zvláštní zápletkou... Ne, to ne, já jsem na ni jen pyšná. :)
Slohovka byla na téma "Jako blesk z čistého nebe", ale berte to s nadhledem, sami poznáte, že s tímto slovním spojením to nemá nic moc společného...
Tak snad abychom začali. Je to docela dlouhé, a já to rozdělovat na vícero částí nechci, protože by to ztratilo pointu, a není to psaný jako "kapitolovka", čili by v jednotlivých částech na konci nebylo to potřebné nápětí.
(Abyste rozuměli, v tomto úvodu jsem se snažila ze všech stran si svůj výtvor obhájit, před tím, než vám ho vůbec dám přečíst.)
Určitě mi do komentářů napište názor na ni, moc ráda bych věděla, co si o ní myslí okolí.

Copak jsem z toho vyrostla?

11. listopadu 2013 v 15:51 | Amélia van Raarová |  Deníček
Zjistila jsem, že se flákám.
Ne, že by to bylo něco výjimečného (vždyť slovo "lenost" či "prokrastinace" v jakémkoli pádu můžete slyšet dnes téměř pořád), ale mě to štve.
Je to ten pasivní vztek, který ale není tak silný, aby vás doopravdy k něčemu vyprovokoval.
Vždyť kdo by se dobrovolně zvedl z křesla a šel si dělat domácí úkoly? Asi jen ten, koho to baví. Protože když nás něco baví, rádi tomu věnujeme čas.

"Tak proč svůj volný čas nevěnuju psaní?"

Tohle mě děsí. Když jsem psala knihu, opravdu jsem ji psala každý den. Sice jsem si ten režim nejdřív stanovila, a pak si připomínala, abych opravdu něco ten den napsala, ale časem se to stalo příjemným rituálem.
Bavilo mě to.
Asi nemůžu říct, že by mě psaní teď nebavilo. Když začnu rozepisovat nějaký svůj nápad, jsem schopna u toho strávit hrozně dlouho, jen tak si sednout a napsat sedm stránek, to pro mě nebývá problém.
Ale tohle se nestává nijak často. Spíš naopak.
Proč vlastně trávím svůj čas sledováním videií na Youtubu, když v psaní vidím daleko větší potenciál a často mě to baví daleko víc?
Existuje na to nějaká odpověď?
Jo, asi existuje. Asi ji i znám. Ale jsem tak paralyzovaná tou absurditou, že se to bojím vyslovit.

Jedna myšlenka mě ale děsí ještě daleko víc.

"Copak jsem z chutě psát vyrostla?"

Bude to ještě někdy tak, že se do něčeho opravdu ponořím, budu psát každý den, obětuju tomu internet, sledování videií ba i spánek, protože tím budu naprosto pohlcená?
Vím, že když si budu říkat, že ne, tak už se to opravdu nikdy nevrátí. A že ta chuť možná přijde ve chvíli, kdy to budu nejmíň čekat.
Takhle je to ale se vším, nebo ne?
Ale ta představa, že už to tak nebude, je stejně příšerná.

A co vy, pisálci?
Jak to máte s chutí psát?
Změnilo se za tu dobu, co se této činnosti věnujete, něco?

Protože mě by zajímalo, jak jsou na tom ostatní...


Amélia van Raarová

Jen drobet negativní...

9. listopadu 2013 v 13:02 | Amélia van Raarová |  Můj názor..?
Asi by se slušelo napsat něco o tom, co se za ty zhruba čtyři měsíce událo.
Co se změnilo, co jsem dělala, jak jsem se měla...
Nebudu tu psát, že jsem se měla skvěle, báječně, prázdniny jsem si užila, potkala spoustu nových lidí, podívala se na spoustu míst...
Je to takový klišé. Nemám to ráda. Je to tak obecný, až je to falešný.