Opravdu jsem hloupá, mami?

16. listopadu 2012 v 20:47 | Amélia van Raarová |  Jednorázové
Opět článek na vaše témata. Tentokrát to byla "Hloupost" od Em Age. Asi vám ani nemusím odtajňovat, co je to za tip povídky. Samozřejmě, že tragická. Smutná. Ale já si za tím stojím...

Kráčet v noci při dešti, na místě, kde nesvítí jediná lampa, kde máte možnost poznat, co je to "tma jako v pytli". Jenom cítíte, jak vám kapky deště stékají po tvářích a máčí vám vlasy. Ruce vám mrznou, na sobě máte jen mikinu a v duši? Tam se najde místo jen pro strach.
Máma by mi řekla, že je to hloupost. Že je hloupost chodit sem, do těch nejtemnějších zákoutí, napospas osudu. Asi jsem hloupá. No co. Furt lepší, než být týraná.
Ne. Žádný vtip. Myslím to vážně. Vážně jsem týraná.

U nás bylo vlastně docela fajn. Bydleli jsme v řadovém domku, měli jsme tu pruh trávy jako zahradu a krásný výhled. Já měla svůj vlastní pokoj, pohodlnou dvoupostel s načechranou peřinou, sedací vak, ve kterém jsem se ráda choulila s knížkou. Poličku s plyšáky, se kterými jsem si v patnácti pořád ještě hrála. Byla jsem jako malé děcko. Měla jsem všechno.
Byli jsme šťastná rodina - táta, já a máma. Nic nám nechybělo, nenaštvali nás ani prudérní sousedé, ani pes štěkající ve čtyři ráno, o dva domy dál. Večer jsme se choulili u krbu, pod dekou a mlčeli jsme. Dříví vesele praskalo, a my tam seděli až do té doby, než se oheň neuhasil. Pak se každý beze slova rozešel do svého pokoje, spát.

Jenže, nic netrvá věčně. Kdyby jo, mělo by smysl o tom psát?

Máma měla rakovinu plic. Hodně kouřila. Sice potají, ale přece. Táta to věděl. Já taky. Jenže bylo zbytečné mámu přesvědčovat. "Jsem v pohodě, zlatíčko. Nejsem na tom závislá. Nic mi není."
Sakra. K čemu tohle bylo?
Umřela. Samozřejmě, že umřela. Tenkrát jsem stála u ní. Naposledy se usmála. Naposledy mi řekla "mám tě ráda, zlato." Pak zavřela oči...
Nemá cenu na tohle myslet. Bylo to jako větrnná smršť, přehnalo se to, napáchalo škody a jizvy na duši - a zase to odešlo. Už si to ani neuvděomuji.

Jenže... Pak jsme se vrátili domů. Táta ten večer zmizel někam do hospody, vrátil se až dopoledne. Nešla jsem do školy. Probrečela jsem celou noc. Když se táta vrátil, byl pořád opilý. Chtěla jsem mu pomoci, uvařila jsem mu čaj, rozestlala postel. "Tati, pojď si lehnout, uvidíš, že ti bude za chvíli líp," říkávala jsem mu. A ne jednou.
Osopeně se na mne tenkrát díval. "Nech mě bejt," zavrčel.
"Ale tati..."
"Drž hubu! Jak se vůbec můžeš tvářit, že se nic nestalo? Je pryč chápeš? Jak se mám asi tvářit? Mám bejt spokojenej? Jako ty? Co si o sobě vůbec myslíš?"
"Ale já přece nejsem ráda, že je máma mrtvá!"
Plesk. Facka. Polekaně jsem se chytla za tvář. Tohle táta nikdy nedělal. Nikdy nepil. Nikdy mě nemlátil.
"Tati..."
"Drž hubu sem řek, rozumíš? Vypadni! Už tě nechci ani vidět!"
Polekaně jsem se rozběhla do pokoje. Lehla jsem si na postel a prudce oddychovala. Co se to děje?
Měla jsem co dělat, abych vůbec usnula. Táta zase někam odešel.

Jenže to nezůstalo jen u té jedné facky. Táta chodil každý den do hospody. Postupně rozprodávál majetek, začínal sázet. Vztek z neúspěchu si vybíjel na mně. Brzy už jsem ani nemohla chodit do školy. Všude jsem měla modřiny a škrábance. Bála jsem se sejít do dolního patra. Pro jídlo, pro pití.
Vyvrcholilo to jednou večer. Táta přišel domů o něco dřív. Polekaně jsem sebou trhla. Seděla jsem u šálku čaje, dole v obýváku. Leknutím jsem čaj upustila. Hrneček se roztříštil na tisíc střepů. Bezmyšlenkovitě jsem vyběhla nahoru. Táta mne následoval. Řval na mne, byl asi obzvlášť naštvaný. Křičel sprosté nadávky. Trhla jsem dveřmi a prudce otočila klíčem. Táta do nich rozzuřeně bušil, kopal a pořád řval. Já jsem pobíhala po pokoji a házela do své červené krosny všechno oblečení a cennosti. Kartáč, plyšáky, oblečení, zásoby jídla přenesené z kuchyně. Nepřemýšlela jsem, nýbrž jsem jednala. Všechno namačkala o jedné hromady, Zapla přezky a vyskočila oknem.
Nedopadla jsem zrovna šikovně. Zkroutila jsem si pravou nohu. Na to nebyl čas. Rozběhla jsem se, krev mi v žilách pulzovala, srdce prudce bušilo. Pravý kotník mne bolel, brečela jsem, ale běžela dál. "Pryč, pryč, pryč," svítilo mi v hlavě. Co nejdál odsud.

Tak jsem teď tady. Sedím tu, ve tmě, a čekám. Na co? Asi na osud. Na ráno. Na lepší zítřky. Už neprší. To, co mi stéká po tváři, jsou slzy. Choulím se do mikiny. Chci cítit máminu vůni. Chci se přitisknout k jejímu hedvábnému svetru.

Opravdu jsem hloupá, mami?
Amélia van Raarová
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Insidious Insidious | E-mail | Web | 16. listopadu 2012 v 21:19 | Reagovat

Krásně napsané. Takový styl se mi moc líbí. Je to divný, ale líbí se mi to moc... :) Nemám, co bych ti vytkla, je to prostě úžasný :)

2 Satine Satine | Web | 17. listopadu 2012 v 15:47 | Reagovat

To je smutný. Je zvláštní, jak dokáže lidi něco tak zasáhnout a změnit.. potom si vybíjí zlost na někom, kdo za to vůbec nemůže. Napsala jsi to krásně.

3 Nina Terrenova Nina Terrenova | Web | 17. listopadu 2012 v 20:08 | Reagovat

Páni.. krásný.
Smutný povídky mám ráda, a tak mě zamrzelo, že je to vcelku krátké. Přečetla jsem to jedním dechem, krásně napsané, četlo se to samo .)

4 Infinity Infinity | Web | 18. listopadu 2012 v 0:57 | Reagovat

Je to moc smutné, ale nádherné..
Jsi moc šikovná. :)

5 Vendy Vendy | Web | 18. listopadu 2012 v 11:01 | Reagovat

To je nádherný a taky smutný. A víš, že se něco podobného může stát? Lidi zvládají smrt svých nejbližších dost těžko, někdo se s tím vyrovná, někdo ne.
Tenhle táta to očividně nezvlád.
Konec povídky je opravdu smutný, nevěřila bych tomu, že budu mít na krajíčku.

6 Ztracená Ztracená | Web | 18. listopadu 2012 v 13:26 | Reagovat

Je to moc pěkné :-).!
ten edací vak je podle tebe viď? Akorád tam sedáš s notebookem ? :-). Je to smutné ale krásné.. příběh.. :-)

7 Em Age Em Age | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 16:54 | Reagovat

Já snad brečím. :'( To je tak neuvěřitelně smutná a krásná povídka! Jak to jenom děláš, že cokoli, co napíšeš, je takto nepopsatelně krásný? Já nevím, co říct... snad jen, že by to chtělo pokračování!

8 Em Age Em Age | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 16:55 | Reagovat

[6]: Jj, taky jsem si vzpomněla na to, že Amélie doma sedací vak má!

9 Baush Baush | Web | 19. listopadu 2012 v 16:31 | Reagovat

To je úžasný! Fakt skvělě napsaný!

Prosím Tě zapsala by sis mě do menu, nebo už to spřátelení neplatí?? :)

10 Wizie Wizie | Web | 19. listopadu 2012 v 18:39 | Reagovat

Kdyby jsi věděla, jak moc se mě to dotklo... Úžasný příběh. Smutný, ale úžasný. Skoro bych tomu i věřila (opravdu doufám, že to není podle skuečnosti). Stále popadám dech, je to opravdu kouzelné. Dokonalé.

11 DK DK | Web | 26. listopadu 2012 v 7:59 | Reagovat

Já nebudu lhát, tímhle jsi mi vyrazila dech. To, co ze sebe dokážeš dostat je úžasný. Máš talent.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama