Má jediná naděje...

18. listopadu 2012 v 16:32 | Amélia van Raarová |  Jednorázové
Další drobet depresivní povídka na "Naději"... Když ono mi právě tohle jde a baví mne to... Tak to snad přežijete, příští téma "Romantika" bude pozitivní (možná... :D)

Mnoho dětí mého věku by mohlo s klidem říct, že něco vlastní. Panenku, autíčko, stavebnici, knížku, pastelky, skicák, postel, pokoj, oblečení, rodinu, jídlo, štěstí, naději. Co ale máme my, když ne pláč, tmu, šlichtu a šedou budovu zvanou "dětský domov"?

Se sestrou jsme se sem dostali, když mi bylo pět. Nejdřív jsem se musela od Marie odloučit, byla malinká. Ale po dvou rocích pláče a strachu ji sem pro můj klid přemístili. Zprvu byla vyděšená. Oči měla pořád plné slz, tiskla se ke mně, nejedla, nemluvila. Děti z jejího pokoje se s ní nebavily. I když na tom byli všechny stejně. Z pokoje těch malých nemluvňt se noc co noc ozýval pláč. Z každé postýlky, pod každou peřinou.
Já jsem už ale nebrečela. Snažila jsem se být statečná, když už nic jiného. Věděla jsem, že Marii nepomůžu, když mne bude vídat ubrečenou. Stala jsem se její ochránkyní. Ona byla tím jediným, co jsem měla, a já jsem zase byla to jediné, co měla ona. Milovali jsme se navzájem. Byli jsme pro sebe náhradou za hračky, jídlo, oblečení, dokonce i za ty rodiče, kteří nás opustili. Nespoléhali jsme se na nikoho. Jen sami na sebe. Ona byla tím mým největším pokladem.

Ale všechno jednou končí. Můj poklad jsem musela opustit - na dlouhé tři roky. V osmnácti jsem ji k sobě naposledy přitiskla, naposledy jsem jí slibovala, že všechno bude dobrý, naposledy jsem jí řekla "mám tě ráda". A když jsem po třinácti letech vyšla ven, svobodná, ani jsem se neradovala. Byla jsem zoufalá. Tři roky...

Rok jsem ještě studovala na gymplu. Bydlela jsem na ubytovně. Měla jsem brigádu. Odmaturovala jsem, a šla na vysokou. Věděla jsem, čím chci být. Učitelkou. Jo, jasně, divný. Ale já jsem chtěla, abych měla nablízku děti, něčemu je učila.
I to jsem zvládla. V té době už byla Marie dávno venku, a já na ni myslila, jak se musela usmívat, když vycházela ven, když mohla křičet a být venku, jak dlouho chtěla. Každou vteřinu jsem se snažila ji najít. V té době už mi bylo třicet. Byla jsem "úspěšnou" učitelkou na prvním stupni, měla jsem byt i manžela, dokonce jsem čekala vlastní dítě! Jenže něco ve mně se pořád snažilo pátrat po mém pokladu. Po Marii.
Ptala jsem se všude. Dokonce jsem znova zašla do děcáku, i když se mi to příčilo - ale nevěděli o ní nic. Kam šla, jestli odmaturovala a jak jí je teď? Pamatuje si vůbec na mne? Spousta otázek, žádná odpověď.

Až jednou...
Titulek v novinách.
"Mladá dívka zavražděna!"
Byla to ona.
Marie.
Můj poklad.
Má naděje.



(Omlouvám se za to rychlé plynutí života, chtěla jsem vás zkráceně provázet téměř celým životem, abyste byli v obraze)


Amélia van Raarová
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Em Age Em Age | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 16:58 | Reagovat

Chudák Marie... :'( Já ty tvoje příběhy miluju, vždycky mě tak příjemně rozesmutní. Možná vymyslíš něco pesimistickýho i na Romantiku! :)

2 Insidious Insidious | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 16:59 | Reagovat

;( Smutné, ale... já nevm, jak bych to popsala... tenhle styl se mi líbí. Je to sice realita, ale nevim no... moc se mi to líbí! :)

3 Em Age Em Age | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 19:04 | Reagovat

Moc ti děkuju. :)
I Tobě přeju ty dárky. :)

4 Em Age Em Age | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 19:05 | Reagovat

[3]: ...samozřejmě dostaneš i nějaký ode mě!! Ale to bude překvapení.

5 Em Age Em Age | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 20:34 | Reagovat

Kterou? :D Asik černou! :'D

6 Denileat Denileat | Web | 18. listopadu 2012 v 20:45 | Reagovat

Je to moc skvělé :) Já mám ráda takový psycho-depresivní styl psaní :) Jinak chudák Marie

7 Infinity Infinity | Web | 19. listopadu 2012 v 14:31 | Reagovat

Je to krásné, ale hrozně smutné. :(

A to se ti na mé povídce líbí jen ta poslední věta? :D

8 Baush Baush | Web | 19. listopadu 2012 v 16:33 | Reagovat

To je fakt krása! Já nevím, co Ti k tomu říct, píšeš fakt krásně, máš vždy nápad. Budu se těšit na tu romantiku no :DD

9 Em Age Em Age | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 18:23 | Reagovat

Jé, svým komentářkem jsi mě vážně potěšila, milá Dájo Zabíječko. :'D LOL, to je vážně luxusní přezdívka!!

10 Cielin Cielin | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 19:13 | Reagovat

Téměř mě to dojalo! Z tebe bude spisovatelka, už teď se na to těším :)
Mimochodem... konečná slova jsou prostě... ♥ :)

11 Ilma Ilma | Web | 22. listopadu 2012 v 18:49 | Reagovat

Ryhlé, ale  dostatečně výstižné. Zajímavý nápad. Více-méně smutný děj. Je to psané zvláštním čtivým stylem. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama