To, co člověk nikdy nepochopí...

28. října 2012 v 21:46 | Amélia van Raarová |  Jednorázové
Pozdě, ale přece...
Na TT moc nepíšu, ale na tohle mne napadla (dle mého názoru) docela dobrá povídka...
Tak si to přečtěte, a posuďte...

"Mamíí! Je tady táta!"
"Ale zlatíčko, co to povídáš." Aniž by zvedla dvaadvacetiletá maminka Alžběta oči od mísy se zálivkou na zeleninový salát, byla naprosto přesvědčená o tom, že její pětiletá Jituška si (jako to dělávala často) prostě a jednoduše vymýšlí. Vždyť kvůli tomu jí včera volali i ze školky! Jak se Bětka styděla, když jí učitelka kárala jako malé dítě, jak si její dcera vymýšlí, že mají vlastní limuzínu a bydlí v Hollywoodu. Jakoby snad byla ona ta špatná matka, která vypráví dítěti nesmysly. S touhle rolí se však nehodlala smířit.

"Ale já si nedělám srandu!"
"Ale no tak, Jituško, to je přece…" Konečně. Okamžik, kdy Bětka zvedla hlavu a podívala se směrem k předsíni, se jí stal osudným. Stejně tak, jako sebou rychle hrkla a vyrazila ke dveřím, se převrhla keramická mísa a roztříštila se na tisíc kousků. Jogurtová zálivka se stačila velmi rychle roztéct po dlaždičkách, a vytvořila téměř dokonale identickou sněhovou pokrývku. Sníh by byl však v tomto případě mnohem uvěřitelnější záležitostí, než muž světlé pleti s blonďatými vlasy, v košili a džínsech, s nervózním úsměvem - její muž a Jitčin táta.
"Pavle!" vyhrkla Bětka, aniž by si všimla toho, jak to vypadá v jejím bytě. Konkrétně, jako po výbuchu. A ona byla jeho součástí. V ušpiněné zástěře, s mastnými vlasy, uštvaná a nevyspalá.
"Ahoj Alžběto," rozzářil se Pavel. V ruce svíral rukojeť nevelkého kufru.
"Co to máš?" zamračila se Bětka.
"No, to je na dlouho… Můžu dál?" zazubil se Pavel a překročil jednou nohou práh. Alžběta na chvíli zaváhala, ale pak si jen povzdychla. "Můžeš, klidně."
Jakmile se usadil na pohovku, Alžběta vyskočila. "Promiň, je tu hrozný nepořádek. To víš, hrozně jsem se lekla…"
"V pořádku, teď už bude všechno jiné."
"Mamí! Co tady dělá táta?" ozvala se rozzářená Jitka.
"Zlatíčko, jdi si hrát do pokoje, ano?"
Jitka posmutněla, ale po mírném přemlouvání nakonec opustila obývací pokoj.
"Hrozně vyrostla," poznamenal Pavel.
"Neviděla jsi ji čtyři roky," procedila mezi zuby Bětka z kuchyně.
"O tom jsem s tebou chtěl mluvit, zlato," poznamenal Pavel, "víš… jak tady mám ten kufr… Já jsem hodně přemýšlel. Pamatuješ si, co jsem ti naposled řekl, když jsem odešel?"
"Že jsem ti zničila život, a že jsem si to neměla nechávat?" poznamenala ironicky Bětka.
"No… To ne. Myslím to, že tě miluji, ale že nejsem připraven na děti… Víš, byl jsem hodně dlouho mimo zemi, cestoval jsem, a dost jsem si vydělal…"
"Na co tím narážíš?"
"Zlatíčko… Bětuško… Jsem zpátky, zlato. Uvědomil jsem si, že bez tebe nemůžu být. Prosím, mohu se k tobě vrátit?"
Bětka opět opustila další mísu. To, že střepy přinášejí štěstí, asi zase taková pravda nebyla. "Jak to jako myslíš?" zašeptala.
"Všechno jsem si nechal projít hlavou… Miluju tě!"
"Děláš si srandu?"
"Ne, Bětko… Vždyť to víš, já jsem ti tenkrát přece říkal, že tě miluju… Že si to jen musím všechno promyslet!"
"Ale vykašlal ses na mě! Měla jsem Jitku, a ty ses na mne… Ó, bože, proč se s tebou vybavuju? Opustil jsi mne, Pavle!"
Najednou vstal. Došel až k Bětce. "Ale no tak… Bylo mi osmnáct, vůbec jsem nevěděl, jak se k tomu mám postavit… Bětko, jednu šanci!"
"Pavle… Jenže ty nevíš, co jsem tady musela s Jitkou přetrpět! Byla jsem sama, neměla jsem peníze a…"
"Já se ti omlouvám, zlato. Ale teď mám peněz spoustu, víš? Spoustu! Postarám se o tebe, všechno ti vynahradím, slibuju!"
"Ale, ale…"
"Jituško!" zvolal Pavel. "Jituško, pojď sem, prosím tě!"
Jitka přicupitala z pokoje. "Co se děje, tati?"
"Poslechni si něco, zlatíčko. Tatínek se chce vrátit zpátky," začal Pavel, "a maminka nechce."
"Netahej do toho Jitku, Pavle…"
"Já mám maminku moc rád, a když ses narodila, nevěděl jsem, co mám dělat, víš… Ale mám maminku i tebe moc, moc rád, a chtěl bych to všechno vynahradit!"
"Mami! Proč nechceš tatínka zpátky? Já ho mám moc ráda! A on nás má taky!" zvolala Jitka a rozběhla se k Pavlovi.
"Tak co, Bětko?"
Podívala se mu do očí. Nevěděla, co dělá. Zněl jí v hlavě dětský hlásek, hlásek stvoření, které milovala nejvíc na světě… Hlásek její dcery.
"Tak… Tak si vybal kufry, Pavle. Taky tě miluji."

Zdá se vám, že je tu něco špatně? Ano, je. Už teď asi každý ví, že Alžběta na to doplatí. A proč to tedy dělá? Ach, to víte - láska k tomu, co je nám nejbližší a naivita, to jsou stavební kameny nesprávných rozhodnutí…
Amélia van Raarová
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Demi Demi | E-mail | 28. října 2012 v 23:05 | Reagovat

je to hrozně hezký :) upřímně bych taky váhala , ale počase ho , kdyby to neklapalo ho může vyhodit , takže na nějakou dobu to můžou zkusit ,ale je jasný , že jak nastane nějaký malér Pavel zasse uteče....

2 THEthees THEthees | Web | 28. října 2012 v 23:44 | Reagovat

povedený, já nevím, asi bych ho zpátky nevzala, přece jenom ji opustil, s malým děckem a nechal ji v tom samotnou a ted se objeví..

3 Infinity Infinity | E-mail | Web | 28. října 2012 v 23:47 | Reagovat

Moc pěkně jsi to napsala.. :) Já bych se asi zachovala stejně jako Bětka, jsem takhle naivní..

4 Satine Satine | Web | 29. října 2012 v 6:33 | Reagovat

Je hnusný takhle do toho tahat děti. Jak jinak se pak měla Bětka rozhodnout? No, každopádně jsi to napsala hezky. :)

5 Agricula Agricula | Web | 29. října 2012 v 8:19 | Reagovat

Je strašný tahat děti do "dospělých" problémů. Když sem byla malá a naši se hádali vždycky jsem byla celá nesvá, protože jsem se bála že se mě zase začnou ptát koho mám radši...

6 Arvari Arvari | E-mail | Web | 29. října 2012 v 10:15 | Reagovat

Ani nějak nevím, co na to napsat. Jo, je vážně špatný tahat do problémů děti, především pak ty malý. Ty větší přece jen už mají vlastní hlavu a nedají se TAK snadno ovlivnit...

7 my-dk-world my-dk-world | Web | 29. října 2012 v 10:51 | Reagovat

Páni. Výstižná povídka. Nevím co říct. Snad jen to že netuším, co bych dělala na Bětčině místě... Možná ho tam nechala jen na pár dní?

8 Cielin Cielin | E-mail | Web | 29. října 2012 v 15:17 | Reagovat

Souhlasím se všemi komentáři, vlastně bych je možná kopírovala ;)

Krásné ;) Hned se jdu kouknout do výběru, tohle tam určitě patří ;)

9 Em Age Em Age | Web | 29. října 2012 v 17:57 | Reagovat

V tvém podání mi zní Pavel jako hodně polepšenej chlápek. :) Narozdíl například od mýho táty, to pro Jitku bude učiněný anděl strážný. :)
Povídka se mi moc líbila. Taková od tebe hodně neobvyklá a originální, jde vidět, že jsi dobrá spisovatelka - dokážeš napsat cokoli. :);))

10 Verr Verr | Web | 29. října 2012 v 19:11 | Reagovat

pekny blog

11 insidious insidious | E-mail | Web | 29. října 2012 v 19:42 | Reagovat

Tý jo... dojemné :) a zároveň to naráží na dnešní realitu. Děti by se do takových záležitostí neměly vůbec motat. Neodpustila bych mu, jen proto, že si doklusal do mýho bytu a řekl, že se omlouvá...

12 Baush Baush | Web | 29. října 2012 v 20:37 | Reagovat

To je tak dokonale napsaný, fakt nádhera. Máš ohromný talent :)
Málokdy dávám hvězdičky u článků, ale prostě Ti MUSÍM dát těch pět hvězdiček ;D

13 Tracy12 Tracy12 | Web | 30. října 2012 v 13:26 | Reagovat

Dojemný :ˇ( :)

14 Infinity Infinity | E-mail | Web | 30. října 2012 v 18:02 | Reagovat

Ty fotky jsou z víkendu, už sníh nemáme. :-D

15 Ztracená Ztracená | 30. října 2012 v 21:16 | Reagovat

Jen se mi to zdá rychle ukončené jinak je to moc pěkné .-)

16 Choe Choe | Web | 31. října 2012 v 18:38 | Reagovat

je to krásně napsaný, asi bych udělala to samé, ale jen jako zkoušku, jednou by zaváhal a už by padal.. :-D Ale napsané to je nádherně :-)

17 Choe Choe | Web | 31. října 2012 v 18:53 | Reagovat

To je dobře, že je aspoň někdo, kdo se s šikanou nikdy nemusel prožít :)..

18 Infinity Infinity | Web | 31. října 2012 v 21:31 | Reagovat

Jako je pravda, že teď vypadám opravdu jinak. :-D

19 Em Age Em Age | Web | 1. listopadu 2012 v 18:46 | Reagovat

Děkuju moc!
A povídej, povídej, jaké úspěchy? Zase z literární činnosti?
To hej, moje básnička se asi objeví v MF Dnes :'DDDD

20 Em Age Em Age | E-mail | Web | 11. listopadu 2012 v 16:53 | Reagovat

Taky jsem byla TV závislák, hele. Naštěstí už nejsem, teď mám internet a blog! :D

21 pročítač blogů pročítač blogů | 30. listopadu 2012 v 17:19 | Reagovat

myslím si,že doopravdy by se to takhle nestalo... A kdyby do toho tahal děti.... ,ale nevadí obvykle se ti docela daří psát..

22 feel-so-close-to-you feel-so-close-to-you | Web | 9. února 2013 v 12:24 | Reagovat

nevím, jestli bych ho chtěla zpátky, kdyby mě opustil v takovém věku a s miminem. ale chápu, že tahat do toho děti, zvlášť malé děti, které nemají rozum z toho, co se stalo a co je a není správné, je hodně podlé a milující matka by se asi zachovala stejně jako Bětka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama