Duše (5. část)

31. července 2012 v 19:38 | Amélia van Raarová |  Duše
To je pro změnu zase trochu delší část...:-)


"Cože?" vyjekla jsem. Byla jsem si v tu chvíli jistá ledasčím, třeba tím, že to, co právě řekl, je něco nechutného. Tím jsem si jistá byla, ale rozhodně jsem si v tu chvíli nebyla jistá Lukášem, mým bratrem. Jakoby se přeměnil v někoho úplně cizího. "Cože máš?"
"Dvě těla. Jsem… No, jak to říct… Moje duše… Zkrátka a dobře, žiji dva životy."
Nechápala jsem ani slovo z toho, co řekl. "Jak jako dva životy?"
"Eriko, to je hrozně těžký ti to vysvětlit… No, představ si třeba sebe a svojí nejlepší kamarádku."
"To nemůžu. Nemám nejlepší kamarádku," odsekla jsem mu.
"To je jedno, tak si představ třeba sebe a…mámu. Představ si, že bys najednou byla sama sebou, ale i mámou. Mohla by ses libovolně přesouvat mezi těmito dvěma těly, mohla bys chvíli žít život svůj, a pak zase mámin."
"Takže ty jsi můj bratr a zároveň moje máma..?" zhrozila jsem se.
"Ne, nejsem. Ale taky mám druhé tělo. Tělo, ve kterém se taky můžu pohybovat, víš?"
"A kým jsi, když nejsi mým bratrem?" Byla jsem zvědavá. Nemohla jsem ani chodit, jak se mi chvělo celé tělo.
"No, víš… Mé druhé tělo je hodně daleko, vlastně to ani není tady, je to v takovém jiném světě…"
"Fantasy světě?" vydechla jsem.
"No, vlastně ano… V takovém fantasy světě. Jsou tam normální lidé, víš, jako tady, ale jsou tam i vymyšlení tvorové…"
"A ty jsi tam normální člověk, jako tady?" Měla jsem pocit, že se snad rozskočím, jak jsem byla napjatá.
"Ne, totiž… Tam jsem jedna z nadpřirozených bytostí, konkrétně… Proboha!" Vyjekl. "Musíme do školy!"
"Ne, počkej, Lukáši, musíš mi to dopovědět!" Vykřikla jsem zoufale.
"Ne, teď ne. Možná třeba zítra, jo? Teď fakt musíme do školy."
"A co až půjdem domů?!" Křičela jsem. On se totiž mezitím dal do běhu a já supěla za ním.
"Ne, to mám něco domluveného, víš. Ale zítra ti to určitě…"
Zbytek jsem neslyšela. Zmizel mi v zatáčce. Vydala jsem se za ním. Jeho hnědé vlasy jsem už nespatřila, ale zato jsem do školy doběhla během pěti minut. I tak už bylo pozdě.
Rychle jsem ze sebe svlékla kabát a vyzula si boty, vše jsem zavřela do skříňky a rozběhla jsem se po naleštěném lině.
Do třídy jsem vtrhla se zaklepáním. Pan učitel Jirkal na mě vrhl tázavý pohled.
"P…Promiňte pane učiteli, já… já jsem zaspala," vykoktala jsem. Přeměřil i mě svýma šedýma očima. Byly tak obyčejné oproti Lukášovým.
Přikývl. "Dobrá tedy, když jsi zaspala, nedá se nic dělat…"
Nevěřícně jsem na něho pohlédla. Rázem veškerý můj údiv vyprchal.
"…budeš prostě psát domácí úkol navíc."
Srdce mi pokleslo až do žaludku. Tiše jsem si šla sednout a pak se začala soustředit na výklad toho starého mrzouta v hnědých kalhotách a kostkované košili. Několik holek mi, když se učitel nedíval, začalo strouhat hořkou mrkvičku. Snažila jsem se jich nevšímat.

Amélia van Raarová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 31. července 2012 v 20:08 | Reagovat

Zajímavý :)

děkuju:D) jo je to hnusný, no:D

2 Satine Satine | Web | 31. července 2012 v 21:34 | Reagovat

Aa, to nemohl říct rovnou, kdo/co tam je?:D

3 Em Age Em Age | Web | 31. července 2012 v 21:49 | Reagovat

"Takže ty jsi můj bratr a zároveň moje máma?"

:D :D Tahle věta mě zabila. :D

[2]: Přesně, já to chci věděět!!

4 Liz Dream Liz Dream | E-mail | Web | 1. srpna 2012 v 12:52 | Reagovat

Jee, to mě potěšilo, moc děkuju!!:)))

5 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 1. srpna 2012 v 22:06 | Reagovat

Úm.. nádherné! Kéž by své tajemství hned řekl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama