Nevyhraju, nedohraju

15. března 2012 v 15:03 | Amélia van Raarová |  Jednorázové
Rubrika na TT tu nebude - články budu dávat do příběhů či názorů.
A tento příběh je na Téma týdne - "Hra na pravdu."
A ještě upozornění - příběh je depresivní, nevhodné pro slabé povahy.

V osm hodin, jako každý den, zazněl hlasitý gong, jenž nás vyhnal z postelí. My jsme si vyčistili zuby, oblékli se, učesali se, a seběhli na snídani.
"Ovesná kaše, jak jinak," utrousila jsem tiše, když mi kuchařka podala misku.
"No no, trocha skromnosti a díků by neuškodila," procedila ironicky mezi zuby obtloustlá kuchařka za pultem. Nejspíš autorka tohoto "božského" výtvoru.
Posadila jsem se do lavice našeho "oddílu" a pustila se do snídaně. Vedle mě seděla Lenka. Byla nová, přišla minulý týden. Byla vyjukaná, tichá, plachá. Já jsem byla taky taková, když jsem do děcáku přišla. Nebyla jsem zvyklá na to, že mi nikdo nedá pusu na dobrou noc, nenachystá sladké kakao k snídani a nenaplánuje skvělý výlet. Ale byla to realita, a každej se s ní tady smíří. Musí.
Jen to každému trvá, jako Lence.

Po snídani jsem zapadla do pokoje 306. Donedávna jsem tu bydlela s Irenou, čtrnáctiletou drsňačkou. Ale před třemi dny se jí ujala jedna adoptivní rodina, a vzala si jí k sobě.
Tak jsem tu teď sama.
Sedla jsem si za psací stůl zavalený stovkou linkovaných, popsaných papírů. Ha, uhádli jste, moje příběhy. Ale teď jsem si nechtěla vymýšlet, musela jsem čelit realitě, nahlédnout do duše minulosti. Vyhrabala jsem jeden čistý papír, chopila jsem se propisky a začala psát:

Milí rodiče,
Je to už dlouho, co jste stáli před hlavní bránou, já jsem vám mávala, a vy jste volali, ať nesmutním, že si mě brzy vyzvednete, jen co se vyřeší ty tátovy opletačky s policií. Čekala jsem, šest let. A teď je mi třináct.
A kladu si otázku - vzpomínáte vůbec na svou dceru?
Mami, pamatuješ si na ty okamžiky smíchu, když jsme si četli v posteli před spaním Mikulášovy patálie?
Tati, vzpomínáš na tvá bolavá záda z toho, jak jsi mě vozíval po bytě a já volala "uháněj koníčku?"
Ne, na to já nechci myslet. Žádná nostalgie.
Mám tu nápad. Zahrajeme si. Hru. Na pravdu.
Dám vám otázku, a vy mi odpovíte. V příštím dopise.
První - Co to bylo za opletačky? Bylo to tak závažné, že jste mě MUSELI opustit?
Druhá - Máte mě vůbec ještě rád? Měli jste mě někdy rádi?
A třetí…
Doprčic. Já nemůžu, nemůžu. Nenapíšu to, neodešlu to. Nemá to cenu, nemá… Proč? Já odpovědi znám, moc dobře je znám. Vždyť už jsem to tolikrát odeslala, ten samý dopis, plný stejných otázek. Jen zoufalství, bezmoc a smutek. Cha, to jsem se tady s tím pobytem v děcáku fakt vyrovnala. Brečím, kvílím.
Ale jinak jsem v pohodě. Jo, akorát mě to zmáhá. Pravda. Ta mrcha, vysála ze mě i tu nejmenší chuť žít. Pravda.
Nechci hrát hry. Znám konec, já nevyhraji. Hru na pravdu, kdo ji vyhraje, kdo ji dohraje?

Nikdo.

Ani já. A nemá smysl, abych se pokoušela jen to zkusit. Jen to začít. Hru na pravdu.

Zvedám se. Dojdu k oknu. Venku je chmurno, šedo. Otevřu ho a zvednu se. Raz, dva tři…

A padám. Poprvé v životě jsem volná. Nemusím na nic myslet. Nemusím už nic hrát.

Žádná "Hra na pravdu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 15. března 2012 v 15:14 | Reagovat

Krásná, na téma se hodí ;-) I když jsem ta slabší povaha, povídka mě zaujala ;)

Mimochodem, já si tě nevymazala, spíš jsem si tě zapomněla přepsat... Jdu na věc ;-)
Ale články tady čtu, většinou povídky :) Ráda se vracím k Magicallu :)

2 SíEn SíEn | Web | 15. března 2012 v 15:44 | Reagovat

nádhera...co dodat víc ?

3 Satine Satine | Web | 15. března 2012 v 16:12 | Reagovat

To je smutný. Ale já vlastně ráda smutný a depresivní příběhy, když to má nějakou logiku - ne jen tak smutný, musí to mít příčinu. A tohle samozřejmě mělo, krásně napsané.

4 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 15. března 2012 v 16:26 | Reagovat

Pěkná povídka, ale moc smutná.

5 Samantha* Samantha* | Web | 15. března 2012 v 17:12 | Reagovat

Je smutná, ale nádherná, i takové povídky jsou zapotřebí a myslím že k tématu se moc hodí, skvělé;)

6 Samantha* Samantha* | Web | 15. března 2012 v 17:30 | Reagovat

pokud hodláš dneska obíhat a chceš si přečíst muj právě napsaný článek předem se ti omlouvám, nemyslela jsem to zle:/ nechtěla jsem nikoho urazit..

7 Michal Ernat Michal Ernat | Web | 15. března 2012 v 18:23 | Reagovat

Mě to nepřišlo až tak pro silné povahy...a je to k zamyšlení...díky. pěkný blog.

8 Revalation Revalation | 15. března 2012 v 19:25 | Reagovat

Nemám slov...úžasné! :D

9 Dívka v nadějích Dívka v nadějích | Web | 15. března 2012 v 19:34 | Reagovat

Nádherné :-) Máš skvělé nápady! :-)

10 elisabethka. ^ elisabethka. ^ | Web | 16. března 2012 v 17:51 | Reagovat

když jsem viděla jiná témata, byla to spíš vtipná témata z hraní flašky.
to tvoje je jiné. smutné. té dívky je mi opravdu líto a nejhorší je, že takové věci se opravdu dějí, moc krásně si to napsala.

11 Ewil Ewil | Web | 16. března 2012 v 20:02 | Reagovat

Zajímavé pojetí na téma týdne a rozhodně ne špatné :) mělo to hezký nádech :) příjemná změna po těch šílených tématech, která jsem četla předtím.
A musím ti pochválit design. Dýchá z něj přesně to, co o sobě píšeš v menu boxu :)

12 Já | 17. března 2012 v 20:00 | Reagovat

Ahoj máš moc krásný blog.;))
Nehledáš adminku.? :P
Distak se ozvi na tajedinecna@email.cz
Každý den  bych přidávala.;))
A vím kde sehnat hodně lidí tak se určitě ozvi.:P :-) A klidně na tom starým;.)) Prosím.! OZVI SE

13 (Ta)jemná kakaová (Ta)jemná kakaová | Web | 18. března 2012 v 16:34 | Reagovat

Konec jsem opravdu nečekala a nemile nebo možná mile mě překvapil. Moc hezky napsaná povídka, ale.. bodá mě do srdce, že nyní společnosti vládne spíš depresivní próza, buď protipolitická nebo se špatným koncem.

Snad jednoho dne svět zase uchvátí příběhy o vílách :)

14 Naty-sweet Naty-sweet | Web | 20. března 2012 v 10:00 | Reagovat

Je to zajímavé...Hodně :)).Nemůžu říci,že je to hezké,protože co je hezkého na děcáku?!
Chudák holka.Musí se v ní mísit tolik emocí,ale nad těmi všemi převládá hněv..A to je mi líto...;(
Máš můj obdiv :))

15 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 21. března 2012 v 20:28 | Reagovat

[1]: Tak to jsem moc ráda, že se ti to líbilo... ;-)
[2]: Děkuji... Co dodat víc? :-)
[3]: Děkuju... Taky mám radši depresivní příběhy
[4]: Děkuju...
[5]: Díky... ;-)
[6]: Ehm... Jaký článek přesně???
[7]: No, nakonec ne :-DD
[8]: Ježiš! Děkuju!
[9]: Jako ty... ;-)
[10]: Já jsem jich moc (naštěstí) nečetla... ;-D
[11]: Díky za pochvalu, moc si toho vážím
[12]: Ne. :-///
[13]: V to také doufám ;-)
[14]: Moc děkuju... Moc moc :-)

16 Ilma Ilma | E-mail | Web | 15. května 2012 v 16:32 | Reagovat

Bylo by dobré, kdyby hru na pravdu toužila hrát většina lidí. Bohužel.
Ach, to znám.. několik popsaných papírů, které nakonec nikdy nebyly odesnály, několik řádek, několik slov, ale všechno k ničemu, prootže nakonec člověk procitne a dojde mu, že ve skrytu duše s propojením se svým podvědomím, odpovědi zná..
Je to ta nejkrutější pravda ze všech..
Povídka k zamyšlení. Povedená, řekla bych. Příběhy dětí z dětských domovů jsou smutný, ale některým je tam lépe, než kdyby byli u svých rodičů, ale je pochopitelně, že mateřská láska jim chybí.

17 my-dk-world my-dk-world | Web | 29. října 2012 v 17:49 | Reagovat

dneska jsem se nějak vrhla do průzkumu tvého blogu a musím říct, že jsem mile překvapená. Tohle je krátká výstižná črta, která je napsaná jak jinak než dobře. Líbí se mi, jak se nebojíš psát o věcech jako je tahle.

18 Kobra královská Kobra královská | Web | 9. listopadu 2012 v 21:22 | Reagovat

Příběh, který se k tématu hodí, zasazený do zajímavého prostředí.

Popsané papíry, dopisy s otázkami, pokaždé stejnými, na které chceme znát odpovědi, přesto, že je již známe...

A co jen dodat více? Bylo by skvělé, kdyby se všichni lidé odvážili hrát tu hru, bylo by to pěkné. A hlavně! Aby všichni hráli podstivě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama