Magicall - 2. část

8. března 2012 v 19:28 | Amélia van Raarová |  Magicall
Mám tu pro vás další část povídky Magicall... Omlouvám se, jestli se to vám, kteří jste to již četli, zdá nudné, ale myslím si, že je to důležité pro ty, kteří to nečetli a tady čtou... ;-) Mno, tak snad si to rádi osvěžíte :-D Tak pilně čtěte, já si jdu dát něco k jídlu... :-P


"Zlato?" Zvolala máma, když jsem vystupovala z auta, "nezapomeň na to doučování, ano?" "Jo, jo, mami," houkla jsem přes rameno a zmizela v davu valících se prťat, které tudy chodili ke skříňkám, které byli polepené Disney princeznami a Spidermany. Bylo to pořád lepší, než se tlačit u vchodu druhého stupně, kde na mě všichni pokřikovali spoustu nadávek. Nevzrušeně jsem se převlíkla a vyrazila po schodech. Naše třída byla ve třetím poschodí, takže si dokážete představit, co ty bylo za otravu a námahu, to každý den chodit. Když jsem konečně dorazila před dveře, na kterých bylo modrou temperou napsáno "7. A", vešla jsem do třídy, zaujala své obvyklé místo vzadu, připravila si na matiku a pustila se do snění. Jedna z velkých výhod toho, že mě vozila máma bylo to, že jsem tu vždycky byla brzo a mohla jsem snít.
Většinou se mi nestávalo, že bych byla v Magicallu přes školní den, takový štěstí jsem neměla. Ale stejně to bylo většinou skvělý, o tom jenom snít.
Byla jsem s Kristiánem v Hvězdném sále. Já stoupala ke hvězdám a pak jsem se jedné z nich dotkla konečkem prstů a zaplavil mě pocit obrovského štěstí. A…
"Crrr!" Zazvonilo. S bouchnutím vešla do třídy paní profesorka Kratinová, postarší dáma v těsném kostýmku, pokynula, abychom sedli a začala nám vysvětlovat jakési pitomosti. V klidu jsem se zase ponořila do snění. Ale učitelka pokračovala: "Přivítejme našeho nového žáka…" "Cože?" Něco ve mně hrklo. "Jaký nový žák?" Bylo ale pozdě. Kratinová otevřela dveře a zmizela. Ve třídě to zašumělo. Několik lidí si o mně zase začali něco šeptat, jakože "podívejte, je z toho úplně na větvi" a takový věci, ale mě to bylo jedno. Cítila jsem nutkání ho spatřit. A pak ho učitelka přivedla do třídy.

Byl to ten nejhezčí kluk, co jsem kdy viděla. Hnědý vlasy, oříškový oči, milý úsměv. Žádnej frajer ani šprt, prostě pohodář. "Ahoj, já jsem Adam," řekl a usmál se. Bylo na něm vidět, že se trochu stydí. "Nuže, Adame," pokynula Kratinová, "budeme tě muset někam usadit. A nebo víš co, sedni si kam chceš." Ve třídě byli tři volný místa - vedle Tomáše, což byl nadšený vědátor a vynálezce, Katky, která byla tak trochu ikona školy, ale učitelka ji nechala v lavici schválně samotnou, a pak vedle mě. Věděla jsem, že půjde ke Katce. Byla jsem si tím dokonce jistá. Zamířil směrem k její lavici. Nechutně na něj zamrkala svýma dlouhýma řasama, což byla mimochodem práce nejnovější řasenky Rimmel London, a posunula se k oknu, aby měl místo. On jí ale… Minul. Věnoval jí jeden udivený pohled a vydal se dál. Když jeho pohled spočinul na mě…

Sedl si do mojí lavice. Srdce se mi rozbušilo a jenom jsem doufala, že to "Hurá, hurá, hurá!!", které znělo v mé hlavě nebylo slyšet navenek. Ale vypadalo to, že ne. Adam mi věnoval ještě jeden úsměv, pak si vytáhl jakýsi štos učebnic (nejspíš ty, které mu před chvílí přidělila ředitelka) a zeptal se: "Na jaký jsme stránce?" Měl sladkej medovej hlas a řekl to tak mile. Ale já to nevěděla. "Promiň, ale jsem někdy trochu mimo a taky nevím," zamumlala jsem. Čekala jsem, že se odvrátí. Protože nechce mít nic společného s takovouhle "blbou nánou". Ale on ne. Jenom přikývl, přihlásil se a řekl: "Můžu se zeptat, na jaké jsme stránce?" Kratinová mu velmi laskavě odpověděla, on si stránku nalistoval a pak řekl: "Teď už to víš." Byl milý, hrozně moc milý. Hmátla jsem po učebnici a… Zjistila jsem, že mám blbou. Byla to ta ze šestky. "Ach jo, jak jsem si to mohla jenom zapomenout?" Zaskučela jsem. Bohužel ne tolik potichu. Adam se ke mně obrátil a zašeptal: "Ty ji nemáš?" Přikývla jsem. Bylo mi trapně. "Co si o mně pomyslí?" Ale ne, on ne. "To nevadí," šeptl, "můžeš se koukat ke mně." A tak jsem celou hodinu poslouchala a dělala všechno, psala do sešitu, zapsala si, kdy je test, a byla jsem úplně jiná. V tu chvíli mi začalo to doučování přijít jako dobrý nápad. Přece jenom, spoustu věcí, kterou jsme tu hodinu opakovali, já neuměla. A doučit se to byla jediná možnost, jak se navrátit do způsobu čtvrté třídy, kdy jsem se šprtala na každou "blbinku". Nevím, jestli jsem to dělala kvůli Adamovi, či jsem se změnila, nebo mi to prostě začalo lízt krkem, špatný známky a trojky na vysvědčení, ale od toho dne jsem se najednou začala měnit. Ale nejen já. Změnila se situace, nálada, ale také… nový osud, díky kterému… Ale ne, to vám ještě říkat nebudu.
P.S. Sorry, že je to tak dlouhé, chci to, co už většina z vás četla, co nejrychleji... přeskočit (;-D) a vrhnout se na části nové... ;-)
Amélia van Raarová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Holka v nadějích... Holka v nadějích... | Web | 8. března 2012 v 20:12 | Reagovat

:-)

2 Sušenka Sušenka | E-mail | Web | 8. března 2012 v 20:20 | Reagovat

:)

3 elisabethka. ^ elisabethka. ^ | Web | 8. března 2012 v 21:21 | Reagovat

ty jováááááá, moc pěkné. :))

4 Satine Satine | Web | 9. března 2012 v 12:20 | Reagovat

Rozhodně se mi to ani na podruhé nudné nezdá. :)

5 Christie May Christie May | Web | 10. března 2012 v 10:23 | Reagovat

Délka je podle mě akorát. ;) Četla jsem to poprvé, takže to nudné rozhodně nebylo! Tahle část byla taková... roztomilá :) Čekám na další. :P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama