Vlastizrádkyně

12. listopadu 2013 v 20:36 | Amélia van Raarová |  Jednorázové
Dneska si dáme něco "literárního".
V jednom z mých poslední článků (to znamená, článek, který jsem publikovala asi tak před půl rokem, ehm...) jsem vám slibovala, že přidám slohovku, kterou jsme měli za úkol napsat do školy, ale mně se ten výsledek nakonec natolik zalíbil, že jsem se rozhodla to dát na odiv světu. Ne, že bych tvrdila, jak je ta povídka super, boží, dokonalá, se super nápadem, zvláštní zápletkou... Ne, to ne, já jsem na ni jen pyšná. :)
Slohovka byla na téma "Jako blesk z čistého nebe", ale berte to s nadhledem, sami poznáte, že s tímto slovním spojením to nemá nic moc společného...
Tak snad abychom začali. Je to docela dlouhé, a já to rozdělovat na vícero částí nechci, protože by to ztratilo pointu, a není to psaný jako "kapitolovka", čili by v jednotlivých částech na konci nebylo to potřebné nápětí.
(Abyste rozuměli, v tomto úvodu jsem se snažila ze všech stran si svůj výtvor obhájit, před tím, než vám ho vůbec dám přečíst.)
Určitě mi do komentářů napište názor na ni, moc ráda bych věděla, co si o ní myslí okolí.
 

Copak jsem z toho vyrostla?

11. listopadu 2013 v 15:51 | Amélia van Raarová |  Deníček
Zjistila jsem, že se flákám.
Ne, že by to bylo něco výjimečného (vždyť slovo "lenost" či "prokrastinace" v jakémkoli pádu můžete slyšet dnes téměř pořád), ale mě to štve.
Je to ten pasivní vztek, který ale není tak silný, aby vás doopravdy k něčemu vyprovokoval.
Vždyť kdo by se dobrovolně zvedl z křesla a šel si dělat domácí úkoly? Asi jen ten, koho to baví. Protože když nás něco baví, rádi tomu věnujeme čas.

"Tak proč svůj volný čas nevěnuju psaní?"

Tohle mě děsí. Když jsem psala knihu, opravdu jsem ji psala každý den. Sice jsem si ten režim nejdřív stanovila, a pak si připomínala, abych opravdu něco ten den napsala, ale časem se to stalo příjemným rituálem.
Bavilo mě to.
Asi nemůžu říct, že by mě psaní teď nebavilo. Když začnu rozepisovat nějaký svůj nápad, jsem schopna u toho strávit hrozně dlouho, jen tak si sednout a napsat sedm stránek, to pro mě nebývá problém.
Ale tohle se nestává nijak často. Spíš naopak.
Proč vlastně trávím svůj čas sledováním videií na Youtubu, když v psaní vidím daleko větší potenciál a často mě to baví daleko víc?
Existuje na to nějaká odpověď?
Jo, asi existuje. Asi ji i znám. Ale jsem tak paralyzovaná tou absurditou, že se to bojím vyslovit.

Jedna myšlenka mě ale děsí ještě daleko víc.

"Copak jsem z chutě psát vyrostla?"

Bude to ještě někdy tak, že se do něčeho opravdu ponořím, budu psát každý den, obětuju tomu internet, sledování videií ba i spánek, protože tím budu naprosto pohlcená?
Vím, že když si budu říkat, že ne, tak už se to opravdu nikdy nevrátí. A že ta chuť možná přijde ve chvíli, kdy to budu nejmíň čekat.
Takhle je to ale se vším, nebo ne?
Ale ta představa, že už to tak nebude, je stejně příšerná.

A co vy, pisálci?
Jak to máte s chutí psát?
Změnilo se za tu dobu, co se této činnosti věnujete, něco?

Protože mě by zajímalo, jak jsou na tom ostatní...


Amélia van Raarová

Jen drobet negativní...

9. listopadu 2013 v 13:02 | Amélia van Raarová |  Můj názor..?
Asi by se slušelo napsat něco o tom, co se za ty zhruba čtyři měsíce událo.
Co se změnilo, co jsem dělala, jak jsem se měla...
Nebudu tu psát, že jsem se měla skvěle, báječně, prázdniny jsem si užila, potkala spoustu nových lidí, podívala se na spoustu míst...
Je to takový klišé. Nemám to ráda. Je to tak obecný, až je to falešný.
 


Dívenka s kufříkem

16. července 2013 v 17:48 | Amélia van Raarová |  Jaká jsem?
A pak, na ten jeden kouzelný okamžik, jsem zavřela oči a přede mnou najednou stála dívenka s kufříkem vzpomínek, pocitů a tajemství...

Pohřbená

16. června 2013 v 13:39 | Amélia van Raarová
Já nevím, jak to dělám.
Jakože vážně ne.
Nechápu, jak jsem poté, co jsem se opět zajela do starých kolejí, začala pravidelně přidávat...
Jak jsem mohla zase skončit?
Chápe to někdo?
Protože já ne.

Když jste ta holka, kterou si všichni prohlíží

9. května 2013 v 14:22 | Amélia van Raarová |  Deníček
Ale kecala bych, kdybych řekla, že mi je ten pocit nepříjemný. :)
Ne, vážně. Stačí, když jedu v pátek k tátovi a mám svůj dokonalý barevný kufr - měli byste vidět ty pohledy. :D
No, dnes jsem si vyšla ve svých milovaných kalhotách, měla jsem k tomu kufr (do školy jsem jela rovnou z hlídání), a svou komiksovou tašku. Tričko se zeleným pejskem z balónků a růžovým nápisem "Woof". Jen ty ponožky jsem měla bílé, a náušnice jsem si dnes výjimečně nevzala, jelikož jsem si nepřibalila žádné, které by se mi k tomu hodily. ;)
Ale spolužákům se kalhoty líbily. :D Pravda, při cestě domů mi bylo trochu dost vedro, ale přežít se to dalo. :)

Tak, a teď konečně ty moje milovaný kalhoty. :P
Ještě bych se vám chtěla omluvit, fotila jsem to z iPodu, a v počítači je to převrácené, nedá se to otočit (zkoušela jsem PhotoFiltre a normální Windows prohlížeč fotek), a mně se to znova fotit nechce... Takže kdybyste mi to prominuli. O:) Budu vám vděčná. :*

(Jaj, zase žvaní a žvaní a žvaní...)

No nic, pojďme na to. :)


Tak, tady máme první ze série "Převrácená fotka, kterou Amélia za boha nemohla otočit." :) Můžete vidět kousek toho mého "Woof" trička, ale pejsek je bohužel o trochu výše... :(

"Detail" (ve skutečnosti jsem to nedokázala vyfotit jinak. :D) Už chápete, PROČ je tak miluju? :*


A poslední... :) Je otočená normálně, kvalita nic moc... Ale můžete se pokochat mými krásnými chodidly. :D

No, to je vše, mí drazí... :) Zítra vám vyfotím ty šaty, protože si je budu brát na sebe. ;)
Prozatím se loučím. :* Amélia van Raarová

Babies... :)

7. května 2013 v 17:57 | Amélia van Raarová |  Deníček
Jaj, zdravím vás! :)
Ano, podařilo se mi uniknout, a sesmolit pro vás tento článek (dvojčata jsou na zahradě a sestřenice u kamarádky), ale upozorňuji vás, že asi za moc stát nebude.
Rozhodně ne co se týče mého osobního života. S mrňaty to máte pořád stejné, hrajete si, nakrmíte je, zjistíte, že jsou počůraní, přebalíte je, hrajete si, nakrmíte je, jdete ven, zjistíte, že jsou počůraní...
No jo, to je prostě život. :)

Také jsem byla, jak jistě víte, o víkendu u babičky, a kromě toho, že měl děda v sobotu kolem poledne mozkovou mrtvici (jako vážně, lidi, proč zrovna v květnu musí být všechno špatně?!), což mnou cloumá, ale upřímně doufám, že se z toho dostane, jsme byly - já, ségra, babička a máma, nakupovat (zná někdo ty stížnosti babiček, že se nikdy nikam nedostanou?), a já si pořídila v C&A dokonale boží šaty a ještě dokonalejší kalhoty, ale za boha nemůžu najít obrázek, takže, pokud máte zájem, vyfotím vám je a ukážu někdy v příštím článku. ;)

Do školy se tedy tento týden dostanu pouze ve čtvrtek, kdy navíc končíme ve 12:40, a v pátek (kdo mi závidí? :P)

Kolem osmé nebo deváté ještě přidám básničku... :*
Zatím pa, Amélia van Raarová

Bez tebe...

4. května 2013 v 13:13 | Amélia van Raarová |  Standartní
Zdravím. :)
Tímto článkem bych se chtěla spíš omluvit, protože tu teď minimálně do pondělí nebudu - jedeme k babičce, a tam je pojem Wi-Fi přežitek. ;)
V úterý a ve středu budu s mamkou hlídat dvouletá dvojčata (sestřenice, bratranec) a čtyřletou sestřenici, ale tam naštěstí jeden počítač je, tak se k němu snad na těch pár minut dostanu. :)

To je asi tak všechno, co jsem vám chtěla informačně říct, a teď vás "obšťastním" jednou básničkou...
Je o něm, trochu staršího data, ale já to píšu spontánně, většina z nich byla vytvořena v poznámkách na mobilu, a já si je potom přepsala do notebooku. Což je, když se nad tím teď zamýšlím, mé jediné štěstí...
Je jich asi šest, já budu přidávat po jedné, tak snad vás to neomrzí. Doufám. :)

Básnička se jmenuje "Bez tebe". ;)


Bez tebe umírám a nevinně přihlížím,

Veškeré zlobě, hádkám a lžím

A s každou vteřinou, kdy s tebou jsem

Stoupám k nebesům a třese se zem.



Bez tebe v depresi, smutná a nevinná

Svět je pak tichá pouštní pustina

A s každým úsměvem, co mi daruješ

Štěstí v mém srdci vždy vyčaruješ.



Bez tebe zoufalá, potají brečím,

A pak když s tebou jsem, v naději věřím

V tobě jsem nalezla smysl života

A kdybys tu nebyl ty, zbyla by nicota.

Doufám, že se líbí... Pokud stojíte o další, napište si. ;)
Zatím se tedy loučím, budu se snažit objevit se co nejdříve. :)
Amélia van Raarová

Když je fajn...

3. května 2013 v 16:30 | Amélia van Raarová |  Deníček
Hi, guys.
Ano, telefon stále v nedohlednu. Už jsem prohledala snad úplně všechno...
Začínám dost pochybovat o jeho opětovném nalezení :(

Co se týče M., tak stále nevím (mimochodem, M. je ON, přijde mi to lepší, než ho stále "oslovovat" zájmenem) - zrovna dneska mi to přišlo relativně fajn, ale...
No, právě. FAJN.
Což minimálně u mě znamená, že se nestalo nic negativního, ani pozitivního.
A pro zamilovaného člověka to pak vyjde nastejno.

Ne, asi to bylo víc než "fajn" - například před Fyzikou...
Seděla jsem v lavici, a on se najednou jen tak ozval do prostoru, jestli nebude vadit, že v tom slohu, co jsme měli mít (jedno ze čtyř témat, měli jsme ho na čtvrtek, ale polovina lidí na to zapomněla, tak mu to odevzdali až dneska), že to má napsaný trochu drasticky, a já řekla, že v pohodě, že u mýho slohu na konci...
...A to vám právě nesmím říct. :P Jelikož, pokud o to budete stát, bych vám tu "povídku" moc ráda zveřejnila, asi na dvě až tři části, protože je to hodně dlouhé (dvě A4), a nechci vám prozrazovat konec...
Takže si domyslete, co jsem mu odpověděla, (ale je to drastický a vztahově nemorální - ovšem žádné sprosťárny. ;D) a můžeme rovnou pokračovat tím, že on řekl "Aha.", a pak "No, to jsme dobrá dvojka.", a já "To jo, no.", a kamarádka takový to "Úúú" (= výraz když někdo něco řekne opačnému pohlaví, například "Sluší ti to", a přitom spolu nechodí), a M. se na ní obořil, ať toho nechá...

No, takže asi tak. :) Ale vcelku nic extra... Ale stejně si to zapíšu do paměti pozitivních situací s ním.

Ale hrozně mě štve ten mobil... Ach jo. Snad se najde.
Zatím Bye-Bye, Guys... :*

Amélia van Raarová

Když člověk ztratí mobil

2. května 2013 v 16:26 | Amélia van Raarová |  Deníček
Další "Ach jo..."
Jako vážně, co jsem komu udělala? Nejdřív jsem ztratila paměťovku, pak jsem si uvědomila, jak jsem pro něj lhostejná (viz. minulý článek, kdo jste to nečetl), a teď? Ano, samozřejmě - musím k tomu všemu ztratit mobil...
No, dobře, není to zas až tak aktuální. Mobil nemám od úterý, ale myslela jsem si, že ho zůstal ve škole, u školníka nebo u hospodářky!
Ne. Samozřejmě, že ne.
Nebo je možná někde, chudinka malej, zapadlej, kde si ho uklízečky nevšimly... Ale o tom pochybuju.
Že by ho někdo vzal? Ne, to fakt ne. Na našem gymplu se za řadu let NIC neztratilo (a když jo, tak se to pak zase našlo). Ti lidi mají iPhony, co stojí patnáct tisíc - tak KDO by chtěl mobil za pět?
Takže zbývá jediná možnost - zavolat na DPP "Ztráty a nálezy", a doufat, že tam zůstal ležet a řidič si ho všimnul.
A když ne..?
No, tak jsem v háji. Jelikož tenhle mám od narozenin, což je půl roku, a nový se mi kupovat stoprocentně nebude. Takže se vrátím ke své staré tlačítkové Nokii, ale co je pro mne ještě horší - s novou SIMkou.

Jediné pozitivum na dnešku asi je, že jsem měla úspěšný referát na Řeckou Filosofii a že když jsem před chvílí chtěla jet do knihovny, na zastávce jsem zjistila, že kousek od nás staví pojízdná.
A vaše komentáře, of course. Ty mi dokáží zvednout náladu, ale mobil a jeho mi zpátky nevrátí...

A tak si dokola pouštím Ave Mary A od P!nk, a když jsem doma sama, tak u toho zpívám a brečím, a když jsem v metru, tak jen potlačuji slzy a občas je pustím ven.

Amélia van Raarová

Kam dál